Jashin-sama tě vidí.......!! - Články

Andělé a Démoni VIII.

Tue, 07 Feb 2012 19:51:01 +0100

Luchia: ahojky, po delší pauze je tu tedy osmá kapitola na kterou se možná i někdo těšil, tak předem děkuji za jakýkoliv komentář :-)

Název: Modré roucho

Místo: Palác Andělů (Samův pokoj, zahrady ...)

Věnování: Tuto kapitolu věnuje Jituí, protože je věrná čtenářka téhle rádobypovídky a neustáhle do mě hustila, abych pohla se psaním (za což děkuji, protože mi to pomáhá) :-)

Andělé a Démoni VIII.

Modré roucho

Měl jsem sen. Zdálo se mi, že jsem opět doma a schovávám se před otcem v koupelně. Slyšel jsem kroky a následně cvaknutí kliky. Hned na to přišlo trhavé probuzení a já na malou chvíli nevěděl, kde jsem.

"Vstávej, můj malý andílku," ucítil jsem na svých rtech lehký a něžný polibek. Sam si rukou podpíral hlavu a mile se usmíval.

Vzpomněl jsem si na včerejší noc a musel se také pousmát. Cítil jsem se jako ve snu, kde nemám žádné potíže a po dlouhé době jsem byl šťastný. "Dobré ráno, Same."

"Jak ses vyspal?"

"Dobře, ani nevím, kdy jsem usnul. Musel jsem být pořádně utahaný," protáhl jsem se jako kočka před ranní rozcvičkou.

"To věřím," pobaveně se uculil Sam a pohladil mě po tváři "Něco ti povím. Jsem teď šťastný jako jsem za posledních dvě stě let nebyl."

Usmál jsem se a chytil jeho dlaň do svých. "Já taky, nevěřil jsem, že bych někdy mohl mít v něčem štěstí."

Sam si se spokojeným úsměvem lehl na polštář a přitáhl si mě do náruče. Byl jsem opravdu rád, že je ten modrooký anděl zrovna se mnou a myslel jsem si, že se už nic špatného stát nemůže.

Leželi jsme tak vedle sebe mlčky. Nebylo potřeba něco říkat, oba jsme cítili jak tomu druhému je. Chtěl jsem tak zůstat celý den, ale vzpomněl jsem si na Mary a na své povinnosti "Promiň, ale asi bych měl jít. Myslím, že Mary pro mě bude mít nějakou práci."

"Odteď už budeš mít den o hodně volnější," pousmál se a vytáhl se do sedu, aby našel nějaké oblečení.

"Volnější dny a nabitější noci," poznamenal jsem více méně pobaveně a napodobil jsem ho, ale k mé smůle jsem měl všechno oblečení na koberci před krbem.

Sam se pokřiveně usmál a políbil mě "Ještě řekni, že ti to vadí."

"Ale vůbec ne," spokojeně jsem zavrněl a rozhlédl se po pokoji "Promiň, že otravuju, ale podáš mi prosím oblečení, je moc daleko."

"Nene, zapomněl jsi snad, že teď budeš mít jiné?" zasmál se Sam, natáhl si hedvábné kalhoty a došel až k velké skříni.

Opravdu bych málem zapomněl na světle modrá roucha zadaných andílků. Mohl jsem na něj být hrdý, ale trochu mě děsilo pomyšlení, co bude, až vylezu ven v modré barvě a zrovna se SAMOVÝM znakem na zádech. Raději nemyslet.

"Tady je to," obdařil mě dalším ze svých příjemných úsměvů a vytáhl ze skříně ono roucho "Bude ti slušet."

"Díky," vzal jsem si to a oblékl se. Bylo stejně jemné a pohodlné jako to bílé, jediný rozdíl byl v barvě a znaku dvou propletených draků na zádech "Jak vypadám?"

"Perfektní," pochválil mi to "A teď už běž, aby se po tobě Mary nesháněla." Ještě jednou si mě přitáhl do náruče a věnoval mi polibek, než jsme se rozloučili a já vyšel na chodbu.

Byl jsem trochu nervózní, a tak jsem se rozhodl jít prvně na snídani a až potom za Mary, jenže když jsem vešel do jídelny, která byla momentálně plná andílků, uvědomil jsem si, že takhle opravdu nenápadný nebudu. Někteří si mě všimli a pár z nich koukalo překvapeně, nejspíš mě od vidění znali.

Ve chvíli, kdy jsem se otáčel k odchodu, chytla mě něčí paže za rameno "Kam jdeš? Držíme ti fleka," byl to Tom, kluk, který sem přišel ve stejnou dobu jako já.

"J-jasně, už jdu," došel jsem si pro tác se snídaní a zamířil ke stolu, kde seděl Tom a nějaký jeho kamarád. Cítil jsem, jak mě sleduje stále víc a víc očí - to bude tím, že zahlédli znak na zádech. Posadil jsem se a trochu se ošil. Nemám rád pozornost cizích lidí a nikdy jsem neměl. Většina andílků se vrátila ke svému jídlu, ale pořád bylo slyšet štěbetání a já měl pocit, že vím, o čem nejvíce hovořili.

"Ahoj, lidičky," najednou se odněkud objevil Max se svým veselým úsměvem, ale hned jak mě viděl, spadla mu čelist údivem "M-Miki?!" koukal na mě, jako kdybych měl na hlavě čepici ze sedmikrásek. Chápu, ž tohle asi nečekal, ale k mému štěstí jsem seděl zády ke zdi - další překvapení bude až za chvíli.

"Čau, Maxi," pousmál jsem se a snažil se dělat jako by nic.

Tom si poposedl a pak nedočkavě vychrlil: "No ták, Miki, koukej se už přiznat. Když jsem tě viděl ve dveřích v tom modrém, málem jsem spadl ze židle."

Zvedl jsem oči od snídaně a pozorně si je prohlédl. Tom byl nedočkavý, nadšený a evidentně šíleně zvědavý a Max se tvářil hodně překvapeně, ale ani se mu nedivím, když ještě včera jsem se tomuto zákonu tvrdohlavě bránil.

"No k čemu se mám přiznat? Vidíte sami," poukázal jsem na bledě modré roucho a napil se kakaa.

"K čemu asi tak? Samozřejmě nás zajímá, s kým teď seš?"

"To je pravda, to by mě opravdu zajímalo," poznamenal Max, ale pak se také pousmál. Zřejmě byl rád, že jsem to konečně přijal.

"No … momentálně jsem andílkem Sama," zamumlal jsem a otočil se k nim zády, aby se díky specifickému znaku na zádech roucha mohli ujistit.

"To snad není možné …," vydechl Max a byl opět šokovaný jako na začátku. Toma to tolik nevzalo, přeci jen nevěděl nic o Samově minulosti, a tak jenom spokojeně kývl "To se teď budeš mít dobře, když jsi s jedním z Královských."

"Doufám. Sam je moc hodný a budu teď mít větší klid," pustil jsem se konečně do snídaně jako hladová ovečka do vlka. Nebo je to naopak?

Za neustálého štěbetání Toma jsme v klidu snídali, dokud se s námi onen ukecaný andílek nerozloučil a spolu s tím druhým klukem neopustili jídelnu. Zůstali jsme s Maxem sami u jednoho stolu.

"Miki, můžeš mi prosím tě říct, jak se ti to povedlo?" ozval se můj kamarád po pár minutách mlčení a už měl zase ten svůj překvapený pohled. Nejspíš to pro něj byla velká záhada.

"Já ani nevím, sám mi to nabídl," pokrčil jsem rameny "A pokud jsem si měl vybrat mezi Samem a Clarkem, zvolil jsem si Sama."

"Cože?! Clarkem?!"

"Ano, řekl, že mě dostane a dneska měla vypršet lhůta, takže jsem rád, že to takhle dopadlo," pousmál jsem se.

Max se zamračil a pokýval hlavou "Tak to chápu, Clark je známý děvkař, asi by se ti s ním nelíbilo."

Přikývnul jsem a zvedl se k odchodu "Měj se, Maxi," a vydal jsem se pryč z jídelny, abych navštívil Mary.

"Vidím, Miki, že jsi změnil oblečení," nalila mi trochu čaje a šla honem přepsat můj denní rozvrh. Mary je opravdu moc milá žena, ani nevím, co bych si tu bez ní počal.

"Děkuji," usmál jsem se a usrkával pomalu horký čaj.

Po pár minutách se vrátila ke mně a vřele se usmívala "Doufám, že se ti tady teď bude líbit ještě víc. Poslední dobou si mi připadal trochu posmutnělý, ale Sam je moc hodný, takže se nemáš čeho bát."

"Ano, je, myslím, že tu budu spokojený," opravdu jsem v to věřil a měl jsem radost z toho, že teď už na mě Clark nemůže.

Od Mary jsem se vydal chodbou do jižního křídla paláce, kde se nacházely balkónové zahrady a byl odsud nádherný výhled do okolí. Těchto zahrad zde bylo asi osm a ta největší se nazývala Zahrada Života, právě tam mě nesly nohy. Měl jsem celé dopoledne volno a hodlal jsem toho využít k přemýšlení a kochání setou krásou, která mi najednou nepřišla ledově a stroze bílá, ale tajemně čistá a klidná.

Rozhlížel jsem se po cestičkách mezi porosty nachových květů zčásti přikrytých jemným závojem vysokých kapradin. Opravdu to bylo nejkrásnější místo v Nebeském paláci. Pěšiny byly spojené s můstky, pod kterými protékaly potůčky skrz naskrz celou zahradou a nakonec se spojovaly v řeku, která přepadala přes okraj zábradlí dolů do bílých mraků jako jeden velký vodopád.

Najednou mě ze zadu objaly něčí paže a já musel přestat obdivovat ráj na zemi (nebo vlastně v Nebi - achá tolik složitostí). Myslel jsem, že je to Sam, kdo jiný? Ale hned první věta z úst té osoby vše uvedla na pravou míru.

"Ale ale, moje malá děvka se stihla zaprodat někomu jinému?!" Clarkův hlas zněl hodně naštvaně.

Prudce jsem se otočil a vrhl na něj co možná nejošklivější pohled "Prakticky si mě k tomu donutil, tak mě teď nech na pokoji!" zavrčel jsem.

"Nebuď drzý, skrčku, víš vůbec, s kým mluvíš? Já jsem anděl a ke všemu jeden z Královských, můžu si dělat, co budu chtít!" změřil si mě pohledem, jako když rys číhá na zajíčka a chystá se mu provést něco nepěkného "Je mi jedno, že patříš tomu parchantovi Samovi, já tě prostě dostanu!" s tím mě chytil bolestivě za paži a zatáhl mě mimo cestičku do husté trávy.

"Ne, Clarku nech mě!" marně jsem se pokoušel mu vytrhnout "Když to uděláš, tak … tak …," vlastně jsem netušil, co se takovému andělovi stane.

"Tak Sam bude mít oficiální povolení mě zabít, a pokud to neudělá, budu vyhoštěn z paláce a tebe pošlou zpátky, odkud jsi přišel jako Poskvrněného," ušklíbl se a svalil mě do měkkého mechu.

"T-to přeci nechceš! Tak to nedělej!" ve skutečnosti mi bylo jedno, co se stane s Clarkem, ale za žádnou cenu jsem se nechtěl vrátit zpátky do Londýna, kde to všechno začalo. Byl jsem tam až moc zranitelný. Dřív nebo později by mě našla policie a šel bych do děcáku, v horším případě zpátky k rodině. Ne, to se nesmí stát! Sam řekl, že mě á rád, určitě by nedovolil, aby mě jen tak poslali pryč. Namlouval jsem si, že tento krutý scénář nikdy nenastane. To by byla moje smrt!

"Nechci, ale když si s tebou jen trochu pohraju, tak mi nikdo nic udělat nemůže," ďábelsky se zasmál a začal ze mě, i přes mou obranu, strhávat roucho.

"Ne! Clarku, prosím, přestaň a já slibuji, že to nikomu neřeknu," snažil jsem se ze všech sil, abych mu zabránil v pokračování, dokonce jsem se i snížil k tomu, aby ho prosil.

Clark mi věnoval pouze pobavený pohled "Řekni si to komu chceš, ale já jsem v klidu, protože, aby mě mohli tímto zákonem usvědčit, musel bych se s tebou vyspat a to se vším všudy, rozumíš?"

Maličko jsem přikývl a v krku se mi udělal obrovský knedlík. Pokud se během chvilky nestane nějaký úžasný zázrak, kdoví co se mnou Clark udělá. Začal jsem mít strach a úplně jsem znehybněl a čekal, co si ten bastard osud na mě přichystal ….

Samurai by me

Sun, 05 Feb 2012 22:16:39 +0100

Luchia: ohayo, hlasím se zase po čtvrt stoltí, jak jste si asi všimli má dokonalá lenost a neustálá časový deficit mě nutí zanedbávat blog a já nemám sílu už po stý opakovat, že teď už se to zmení. Prostě občas něco přibyde, když něco vytvořím nebo budu mít chuť a tím to končí :D

Jinak pro pár jedinců, kteří kdysi četli povídku Andělé a Démoni mám milou zprávu, dopsala jsem další díl, proto v nejlbižší době vydám 8. :-)

Jinak tady je můj nejnovější "výtvor" (čti patvor), obvykle kreslím obrázky několik hodin, ale tenhle jsem se snažila co nejrychleji (projevilo se to na kvalitě - ne že by jindy byla lepší) a trvalo mi to asi hodinu :-)

PS: omlouvám se za kvalitu, je to focené foťákem od mobilu, který zvládá hodně, ale obrázky tužkou mu moc nejdou :D

Obrázek pro Itami

Wed, 28 Dec 2011 20:34:07 +0100

Luchia: ahojky lidi :-) doufám, že jste si všichni užli Vánoce jak se patří a pořádně jste se naprali cukrovím xD

Domluvili jsme s mojí drahou Itami, že si dáme ještě navzájem obrázek, a tak jsem ho dneska domalovala :-) Nato, že jsem to malovala já, tak se mi to docela líbí, jinak to je asi nic moc, ale nevadí :-)

Poslední dobou mě malování začalo docela bavit, akorát mi chybí jaksi první nápad, takže kdyby jste někdo chtěl něco namalovat (popř. nakreslit) tak mi dejte vědět do komentů a napište, co by to asi tak mělo být (upozorňuji, že postavy z anime, které neznám nedělám :D - to mě nebaví) takže asi tak ...

Abych to moc dlouho neprotahovala, zde je ten obrázek :-)

Odešel zdroj života

Tue, 13 Dec 2011 20:05:53 +0100

Luchia: ahojky, přidávám sem svůj nejnovjší výtvor stvořený v hluboké depresi v hodině matematiky. Je to jenom kratoučké, ale třeba se to někomu bude líbit.

Mám problém s tím, že tyto mé myšlenkové povídky málokdo pochopí :D , tak prosím jenom upozorňuji, že se nejdená o vztah mezi lidmi ani žádná má zkušenost.

Do komentářů mi můžete napsat své tipy, co by to mohlo být - snad na to někdo přijde :D

Jinak tento kratičký výtvor bych chtěla věnovat své nejdražší Itami-neechan, za to, že je ochotná neustále poslouchat ty moje kecy a výlevy a nenechala mě jít samotnou po tmě domů :D (nedělejtesi z toho prdel, já mám vážný důvody, proč se bát!)

Odešel zdroj života

Kam jsi zmizel? Měl si tu být se mnou! Slíbil si to! Jak vidím, tvé sliby se rozplynuly jako ranní mlha, když se blíží k polednímu. Sliby, které byly pronášeny po večerech na rosou zvlhlé trávě, když z nebe padaly hvězdy a svět se točil kolem nás dvou.

Odešel si, ani ses neohlédl. Neviděl si už, jak mé oči hoří žalem a zoufalstvím, jak mé tělo spaluje neutišitelný žár a srdce se rozpadá na popel. Odešel si! Jak jen můžeš být tak krutý? Letíš pryč ode mě. Bylo to se mnou tak hrozné? Nevidíš, že mě tvůj odchod zničil? Nechce zemřít, ale bez tebe dlouho nevydržím. Můj nedlouhý život se chýlí ke konci.

Možná, až se jednou vrátíš, budeš hledat mé stopy v zasněžené krajině. Ta bude tichá a mrazivá stejně jako ty. Já už tě nikdy nezahřeji. Nebudu zde. Nenajdeš mě! Někde dole pod sněhem, v nažloutlé mrtvé trávě, tam zůstanou mé smutné vzpomínky a mé zlomené srdce rozpadlé na prach, které věřilo a doufalo.

Vím, že jsi nezkrotný. Nedokážeš se zastavit ani na chvíli a nabídnout city někomu jinému než sobě. Nejde to, chápu tě. Nechci, abys byl zlomený ještě ty. V mých žilách proudí smutek spolu se štěstím, že si volný a živý. V mé poslední hodince myslím na tvé oči, na rty a na jemné a hladivé dotyky, které si mi poskytoval na tak kratičkou chvíli, ale toho nelituji. Nic na světě, ani smrt, mě nemůže donutit tě nenávidět. Miluji tě! Je to absurdní láska plná zklamání a bolesti. Nemohu si pomoci. Bez tebe nemohou plameny v mém srdci žhnout. Bez tebe nemohu žít!

V konečně minutě mého bytí cítím klid. Je mi zima! Můj oheň je pryč a zbyla jen studená slupka. Je to konec! Cítím to v každém kousku bytosti. Tak neskutečná zima … chlad … bolest … mír … nenávist … láska …

"Sbohem …"

Tak chci vidět ty tipující komentáře (pokud sem teda ještě někdo chodí) :D ...

Bleskovka

Wed, 23 Nov 2011 14:06:07 +0100

Luchia: ahojky minna :-) právě teď jsem na školním počítači a nemám ještě tak 10 minut co na práci, tak sem dám jednu bleskovečku pro první tři výherce :D :D :))

1. Ahoj, jak je?

2. Jaké jsou známky?

3. Je lepší matika nebo čeština?

4. Máte počmárané sešity?

5. Kreslíte si do nich?

6. Serete na písemky? (tak jako já) ? :D

7. Který předmět je nejhorší?

8. Který nejlepší? :-)

9. Máte na škole nějak extra předmět, který není úplně běžný všude?

10. Který jazyk byste se nejraději učili?

11. Počítač X Notebook?

12. Papírová kniha X Elektronická kniha?

13. Angličtina x Němčina?

14. KOukáte se na ČSMT?

15. Nejoblíbenější Anime? (ptám se na to pořád :D)

To je vše, tak hurá a těším se na odpovědi :D

Podzim

Sat, 19 Nov 2011 22:18:14 +0100

Luchia: mohl by mi prosím něco vysvětlit, proč se pořád vytahuji s touhle povídkou?? :D :D je to hrozná sračka, krátká a nesmyslná, ale svým způsobem se mi líbí, jak jí nikdo nemůže pochopit :D :D Baví mě psát takovýhle šílenosti, tak kdo si to přečtě nechť mi prosím napíše svůj názor na to :D ...

Žánr: nesmysl :D - dobře dobře, tak asi úvaha, psychologické ...

Děj: žádný :D :D

Postavy: kdoví :D :D

Komentář autora: .... nooo je to trochu divný, ale já ráda divný věci :D

Podzim

Miluji podzim, protože mi připomíná tebe. Vítr se svobodnou duší, který přináší život a hru kamkoliv se dostane, zároveň však ničí klid a pohodu. Podzimní vítr se nedá zkrotit, ani zastavit. Někdy je těžké se s ním zžít, ale není nikdo, kdo by ho nenáviděl. Vítr letá vysoko a tak rychle jak se mu zachce. Hladí mě po tvářích a šeptá slovíčka lásky. Miluji podzimní vítr, protože je jako ty.

Miluji podzim, protože mi připomíná chvíli, kdy jsme se poprvé potkali. Byla to doba, kdy listy na stromech žloutly a červenaly. Lidé kolem již chodili tepleji oblečeni a jejich povinná výbava obsahovala deštník, jelikož každou chvíli z nebe padaly velké a smutné kapky deště, které se po několika vteřinách letu vždy rozprskly o vydlážděný chodník. Lidé pak nadávali a ti co neměli deštník se rychle utíkali schovat. Nechápal jsem je. Vždyť děšť je tak vysvobozující. Můžete se odprostit od zbytečných myšlenek a nechat duši létat mezi kapkami vody. Mysleli si, že jsem se zbláznil a možná měli pravdu, opravdu jsem si v tu chvíli připadal šťastný a svobodný a bylo mi jedno, co si o mně ostatní myslí.

Pamatuji si, jak si mě tenkrát uprostřed velkého lijáku chytil za rameno. Už ani nevím, co si mi v tu chvíli řekl, ale velmi dobře si pamatuji tvůj úsměv a milé jiskrné oči. Schoval jsi mě pod velký modrý deštník a odvedl do svého bytu. Zatímco venku řádila vichřice a prudký déšť bubnoval do střech a oken, seděl jsem u krbu přikrytý dekou a s horkým čajem jsem se díval do tančících plamenů. Byl to krásný den, povídali jsem si o všem možném a když liják utichl a my se museli rozloučit, bylo mi smutno.

Od toho dne jsem každý den chodil do parku a doufal, že tě ještě alespoň jednou uvidím. Sám jsem nechápal proč. Vlastně sem tě ani neznal, ale mé srdce toužilo být s tebou. Toto přání se mi však nevyplnilo. Po třech měsících jsem to vzdal a uzavřel se doma. Celý dny jsem trávil smutným hleděním z okna. Vlastně si na tu dobu moc nevzpomínám. Nevím, co jsme probírali ve škole, ani co důležitého se odehrálo ve světě. Bylo to jako kdybych nežil.

"Nenávidím podzim, protože mi připomíná chvíli, kdy jsme se setkali." říkal jsem si v duchu, když jsem po roce z okna pozoroval jak si jemný větřík pohrává s načervenalým lístkem javoru a snáší ho pomalu na zem. Tenkrát jsem si řekl, že se musím vzpamatovat a začít zase žít. Vyšel jsem tedy na procházku, ale moje nevědomí mě opět zavedlo do toho parku.

Nevím jestli to byla náhoda, nebo hříčky osudu, ale viděl jsem tě. Seděl si na lavičce a vypadalo to jako, kdybys spal. Pomalinku jsem došel až k tobě. Bál jsem se, že se rozplyneš jako fatamorgána na poušti, ale to se nestalo.

Opět jsem zažil úžasný den. Vzpomínám si, byla zrovna podzimní rovnodennost. Povídali jsem si až do západu slunce a já ti řekl o svých pocitech a o tom, jak jsem ten rok trpěl. Jenom jsi se potutelně usmál a pohladil mě po vlasech. V tu chvíli mi to došlo a taky jsem se usmál.

Díval jsem se jak pomalu odcházíš a mě necháváš sedět na té lavičce, ale tentokrát jsem nebyl tak smutný, věděl jsem něco, co předtím ne.

Miluji podzim, protože podzim jsi TY!

Anne Boleyn

Sat, 19 Nov 2011 22:08:03 +0100

Luchia: no tak to takhle jednou uklízím na ploše v počítači a najdu jednu nejmenovanou držtičku, kterou jsem jednoho krásného dne zplodila :D :D

Bojte se! Představuji vám své "dílo" :D tady je Anna Boleynová (podle fotky - ze seriálu)

Nový design

Fri, 18 Nov 2011 23:15:30 +0100

Luchia: no možná jste si již všimli, že pokaždé když po nějaké době rozjedu blog, tak mění vzhled, tak jsem nezklamala a je to tady znove :D :D

Mně osobně se to záhlaví moc líbí - hlavně te obrázek a co vám? chci nějaké názory (těch pár bludných duší, co sem ještě chodí :D)

Tak se zatím mějte a pokochejte se novým vzhledem :D

Anime Guys

Fri, 18 Nov 2011 22:34:33 +0100

Luchia: ahojky, mám tady pár obrázků k uslintání :D :D doufám, že se budou líbit tak jako mně :-)

Endžoj it :D :D

Něco malého pro Itamču :D

A na závěr Dark :D

Jak jsem zase jednou byla líná jít na blog :D

Wed, 16 Nov 2011 22:31:09 +0100

Nazdar lidi, žijete ještě?

No blbá otázka, spíš, jistě jste si říkali, jestli vůbec žiju ještě já. No žiju, al jen tak tak :D ta škola mě zabije a ta lenost ještě víc, ale zase po takové dlouhé době jsem si řekla, že by bylo škoda se tady na všechno vykašlat a nechat to být, takže jsem tu zase zpět a možná taky budu občas něco přidávat :-)

To se uvidí, jak to bude, ale když budu mít chuť tak něco přidám :-)

Zatím se mějte hezky a pápá :D

Oficiálně se hlásím, že ještě žiju xD

Sun, 21 Aug 2011 21:52:03 +0200

Luchia:no možná se budete divit, ale já ještě neumřela xD xD xD takže jste chtěla říct, že jsem tady - no to víte prázdniny, tak lenoším a na všechno prdím

Ani nvíte jak do tý hnusný školy nechci, ale co mám dělat, že? doufám, že se máte hezky a aby vám nebylo smuttno, tak zítra něco přidíl - SLIBUJI!

Andělé a Démoni VII.

Thu, 04 Aug 2011 14:12:32 +0200

Luchia ahojky, jsem opět tady se svojí ujetou povídkou :D :D snad se tato kapitola bude líbit a užíte si!! (už mám i osmou kapitolu muhahahahhaa)

Název: Propletení draci

Místo: palác andělů

Věnování: Muhahaha nadešel den, kdy věnuji jednu kapitolu své nejdražší Itami-neechan :D :D

Andělé a Démoni VII.

Propletení draci

Pospíchal jsem dlouhou chodbou, osvětlenou pouze několika pochodněmi. Po desáté večer už měli být všichni ve svých (popř. v cizích) pokojích včetně andělů a á byl proto asi jediný, kdo se takhle pozdě toulal po chodbách. Měl jsem srdce až v krku a bušilo jako o závod, nejen, že jsem byl nervózní kvůli Mary, která dohlížela na dodržování večerního klidu, ale hlavně z toho, co mělo přijít.

Má cesta končila v pokoji, mezi nímž a mnou stály vysoké masivní bílé dveře a nad klikou byli vyobrazeni dva draci, bílý a černý, navzájem do sebe propletení na šedém poli. Chvílemi jsem si připadal jako Alenka v králičí noře a cítil jsem, jak se mi svírá žaludek nervozitou. Vážně se to chystám udělat? Nebudu toho ráno litovat? Zhluboka jsem se nadechl a zaklepal na dveře. Jen doufám, že nedělám chybu.

Klika cvakla a dveře se otevřely. Podle očekávání se objevila blonďatá hlava a trochu překvapený výraz v obličeji. "Miki?"

"Ehm, ahoj Same. Můžu jít dál, protože jestli mě takhle najde Mary, skončím jako vymlácená baterie," podíval jsem se na něj a snažil se jakýmkoliv způsobem skrývat svoji nervozitu.

"Samozřejmě," ustoupil mi z cesty a potom zase zavřel dveře. Nejspíš byl stejně zmatený jako já, Samův pokoj byl mnohem větší než ten můj a byl vyzdoben modrými závěsy, jinak většina ostatních věcí byla v bílé barvě - jak jinak. V rohu místnosti stála velká skříň a vedle ní okno s neskutečně nádherným výhledem do večerních zahrad paláce. U druhé zdi se nacházela obrovská postel, kterou skoro zakrýval jemný závoj v bledě modré barvě. Naproti posteli hořel oheň v krbu a sálalo odsud velké teplo. Sam si sedl na huňatý bílý kobereček před krb a pokynul mi, abych šel za ním.

"No takže, proč jsi přišel?" zeptal se Sam a podal mi horkou čokoládu.

"Díky," malinko jsem si usrkl, byla opravdu horká, ale výborná a sladká. "Vlastně, jsem tu proto … chci říct … přijímám tvou nabídku, pokud teda ještě platí," vydechl jsem, jako by ze mě spadl velký kámen, už jsem jen mohl doufat, že mě hned nevyhodí.

"Myslíš to vážně, Miki, už to nepůjde změnit," nevím, co se mu odehrávalo v hlavě, ale zachoval si svůj vážný a starostlivý tón hlasu.

"Same, já nemám čas se týden rozhodovat," povzdechl jsem si. "Dneska jsem opět potkal Clarka, já … já z něj mám strach," zamumlal jsem nakonec a objal si v sedě kolena.

"Neboj se, tady jsi v bezpečí," pousmál se Sam a jenom zlehka se dotkl mého ramene. "Zapomeň teď na Clarka."

Byl jsem mu vděčný úplně za všechno i za ten jediný dotek, díky kterému jsem se cítil mnohem lépe. "Same, můžu se tě na něco zeptat?"

"Jen se ptej, od teď už před sebou nemusíme mít tajemství. Budu naprosto upřímný," malinko se usmál.

"Jak to bylo s tvým prvním andílkem?" opravdu mě to zajímalo, Sam mě zajímal. Chtěl jsem vědět, jak to bylo a co se mu teď honí v hlavě.

Úsměv mu na rtech trochu ztuhl a povzdechl si. "No, něco se tady po paláci povídá. Tak zaprvé, důležité je, že to byl první a do dneška jediný andílek, kterého jsem kdy měl. Neuznávám názory některých andělů, jako je třeba Clark, že andílci jsou jenom hračky andělů. Víš vůbec, co měli být andílci původně? Jak byli důležití?"

Koukal jsem na něj a poslouchal. Sam byl opravdu zvláštní člověk, ale fascinoval mě. Ze zakroutěním hlavy jsem mu ukázal, že vůbec nevím, o čem mluví.

"Andělé mezi sebou nemohou mít potomky, takže úplně první funkce byla zajistit pokračování druhu. Andílkům se pak rodili lidské děti, které měli asi 50% šanci, že se někdy kolem 17. narozenin změní na anděly a pokud ne, žili dál svůj život jako lidé. Takhle to zhruba funguje i dnes, ale dříve žil vždy jeden anděl pouze s jedním andílkem, kterému byl zcela oddán a chránil ho. Andílci měli naoplátku za úkol se o jejich anděla starat a vytvářet mu zázemí. Byl to opravdu posvátný svazek, ale postupem času se změnilo i tohle a většina andělů teď má pocit, že jsou něco víc než lidé, a proto mají více andílků jako své hračky. Je ale pravda, že se stále najdou andělé jako třeba já, který se řídí starými pravidly."

Pozorně jsem naslouchal. Znělo to všechno tak krásně a idylicky, ale realita byla trochu jiná, alespoň co se Clarka týče. "Takže ty tenhle moderní názor neuznáváš?" chtěl jsem se jenom přesvědčit.

"Ne, a proto jsem také měl pouze jednoho andílka. Miloval jsem ho a nedokázal jsem si představit, že bych si za něj měl hledat nějakou ubohou náhradu. Jenže to už je spousta let a teď, když sem našel někoho, s kým bych zase mohl začít od začátku, chci znovu žít," pousmál se a já cítil, jak mi hoří tváře.

"Promiň, myslel jsem, že si mi to nabídl jen z lítosti."

"Ne, Miki, to bych nikdy neudělal, věř mi," podíval se mi do očí a já si připadal jako na kolotoči, jak bych těm upřímným modrým očím nemohl věřit - to nejde!

"Věřím ti. Jaký byl ten andílek?" nechtěl jsem ho trápit vzpomínáním, ale byl jsem strašně moc zvědavý.

"Jmenoval se Ben, dalo by se říct, že to byl tvůj přesný opak. Měl velmi světlé vlasy a zelené veselé oči, zatímco tvé hnědé skrývají tajemství a smutek. Byl optimistický a společenský," musel jsem se zasmát, já tedy opravdu společenský nejsem. "Byl úžasný, jak dokázal vykouzlit úsměv na tváři i toho největšího morouse. Nezasloužil si zemřít tak brzy. Byl to nepřátelský útok a on se nestihl schovat do krytu pod palácem," Sam malinko posmutněl, ale pak se zhluboka nadechnul a pousmál se. "Už je to dávno, nemá cenu se topit v minulosti"

Dýchalo se mi ztěžka. Chudák Sam, muselo to pro něj být strašné. Nedivím se, že dokázal zůstat tak dlouho sám. "Jestli si ho opravdu miloval, nebude ode mě lepší, když teď odejdu. Nechci, aby si byl zklamaný, protože já opravdu nejsem jako on."

"Ty jsi ty, Miki, a vyzařuje z tebe něco, co mě děsivě přitahuje. Nevím, jestli jsou to tvé uhlově černé vlasy, smutné oči, krásná tvář nebo upřímnost. Jsi jako magnet. Budu šťastný, když zůstaneš se mnou, ale jenom pokud ty sám chceš," kouzelně se usmál a já cítil, jak taju jako čokoláda na sluníčku. Nevěděl jsem, co mám říct. V hlavě bylo prázdno jako před písemkou a tělo dělalo, co samo uznalo za vhodné. Položil jsem nedopitou čokoládu o kus dál na zem a naklonil se k němu blíž. Skoro jsem cítil to napětí, jako minutu před silnou bouří.

Byl to Sam, kdo překonal zbývající vzdálenost a naše rty se setkaly v dlouhém a něžném polibku. Už mě netrápily zbytečné otázky, věděl jsem, že to tak prostě má být. Soustředil jsem se na hlasitý a zrychlený tlukot srdce, zatímco mé tělo i duše se zcela poddávaly vyšší moci, které jsem nerozuměl.

Po chvíli jsem ucítil Samovy prsty pod rouchem na holých zádech. Nebylo to nijak nepříjemné, spíš naopak. Jeho, nyní už vášnivé, polibky a chtivé dotyky způsobovaly, že i já jsem chtěl víc a víc. Bylo to jako horská dráha, řítil jsem se do neznáma a mé útroby stahoval strach a adrenalin. Nebo to byla touha a nedočkavost?

"Miki, jsi si jistý, že to chceš?" zamumlal Sam trochu přiškrceným hlasem.

"Naprosto," odpověděl jsem skoro šeptem, jinak by mi selhal hlas, protože v tu chvíli měl své dlaně na mých citlivých bocích. Potěšeně se usmál a znovu mě políbil, aniž by se obtěžoval skrývat svoji touhu.

Nebyl jsem v tomhle ohledu nijak zkušený, a tak jsem nechal první kroky na něm, jenže jsem to po chvíli nevydržel a nedočkavě jsem mu začal vytahovat vršek roucha, a když byl konečně dole, hodil jsem ho kamsi napříč pokojem, což Sama evidentně pobavilo, protože se uchechtnul a okamžitě mě napodobil a během chvilky můj vršek následoval ten jeho.

Krátce jsem vzdych, když Samovy rty sjely k mému krku, který jemně skousl mezi zuby a pokračoval ještě níž na hruď. V tu chvíli jsem si připadal jako narkoman, který chce víc - mnohem víc, což jsem netrpělivý zasténáním naznačil.

Sam spokojeně zavrněl a vrátil se zpět k mému obličeji, který zasypal drobnými polibky. "Nejsi trochu nedočkavý, můj malý andílku?"

Párkrát jsem zamrkal a pohlédl mu do očí. Byly modré jako nekonečná letní obloha. Chtěl jsem se v nich utopit. "Myslíš?" zamumlal jsem zastřeným hlasem a pousmál se.

Ještě jsem stihl zahlédnout jeho krásný úsměv, než mi věnoval další náruživý polibek a se mnou se nadobro celý svět zatočil. Byl jsem jako opilý, celým tělem mi vibrovalo vzrušení a hlava se mi motala, jako kdybych dostal baseballkou. Už jsem nemohl myslet na nic, uvědomoval jsem si pouze jednu jedinou věc. Nechci, aby tahle chvíle někdy skončila …

Song - The Wings (Soundtrack)

Mon, 01 Aug 2011 19:35:20 +0200

Luchia: ahojky, jsaem opět tady s další krásnou písničkou a tentokrát je to soundtrack z filmu Zkrocená hora :-) :-)

Dále pak bych se chtěla omluvit, že mi stále nefunguje přiávání komentářů, tak snad mi to odpustíte, že nic nepíšu :-) gomene....

Luchia je zpět z tábora :-)

Sat, 30 Jul 2011 22:12:45 +0200

Luchia: ahojky, jsem tady zase po nějaké době, protože jak jse už říkala byla jsem na táboře s kamarádkaa a moc jsem si to užila :-) vážně parádní akce!!

Ale hned bych se chtěla zase za něco omluvit a to tak, že mi nejde na blogu.cz nic komentovat, prostě mi to napíše nějaký blbosti a nejde to už dva dny, takže nevím co s tím! SB teda ještě oběhnu, ale moc moc moc se omlouvám, že nic neokomtuji, protože mi to vážně nejde a doufám, že si mě kvůli tomu nikdo nesmaže, kdyby náhodou bylo třídění - já akt nevím, co s tím je!!

GRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!

Mějte se :-)

Song - Life Starts Now (Three Days Grace)

Wed, 27 Jul 2011 18:12:00 +0200

Luchia: a dalšííí :-) krásná

You say you feel so down
every time I turn around
and you say you should've been gone by now
and you, you think that everything's wrong
you ask me how to carry on
we'll make it through another day just hold on.

Cause life starts now.
You've done all the things that could kill you somehow
and you're so far down
but you will survive it somehow because life starts now.

I hate to see you fall down
I'll pick you up off of the ground
I've watched the weight of your world come down
And now Its your chance to move on
Change the way you've lived for so long
you find the strength you've had inside all along.

Cause life starts now.
You've done all the things that could kill you somehow
and you're so far down
but you will survive it somehow because life starts now.

All this pain
Take this life and make it yours.
All this hate
take your heart and let it love again.
You will survive it somehow.

Life starts now.
You've done all the things that could kill you somehow
and you're so far down.
Life starts now.
You've done all the things that could kill you somehow
and you're so far down.
Life starts now.

Japonština - Gramatika 1 (sloveso BÝT)

Mon, 25 Jul 2011 13:12:00 +0200

Luchia: tak a je tady další lekce japonštiny ... už umíme základní fráze a slovíčka z okruhu rodiny, takžese můžeme pustit do první gramatiky a budou to slovesa BÝT. Doufám, že se těšíte, není na tom nic těžkého!

1. SLOVESO BÝT + partikule wa

Kladná věta:

Pokud tvořímě větu se slovesem být, jako např. Já jsem Luchia, použijeme následující stukturu:

podmět + partikule wa + předmět + desu

Watashi (já) wa (partikule) Luchia (předmět) desu. (být)

Watashi wa Luchia desu.

pozn.: je důležité si pamatovat, že všechny partikule se dávají až za slovo, které rozvíjí, takže partikule wa rozvíjí podmět, ale musí stát až za ním :-)

pozn. 2: další důležité pravidlo je, že sloveso musí být v japonštině až na konci věty (jako naše desu)

Další ukázky:

1.Maminka je zubařka.

Haha wa haisha desu.

2. Jsem studentka.

Watashi wa gakusei desu.

Záporná věta:

zápor od desu je dewaarimasen, proto věta: Nejsem učitelka bude vypadat takto: Watashi wa sensei dewaarimasen.

Otázky:

Otázky se v japonštině tvoří pouze přidáním slabiky ka na konec věty.

Akiko je studentka - Akiko wa gakusei desu.

Je Akiko studentka? - Akiko wa gakusei desuka.

Abychom mohli věty trochu rozvíjet naučíme se ještě používat partikuli no.

Partikule no:

Partikule no je partikule přivlastňovací, takže pokud ji za nějaké slovo napíšeme, daný předmět tomu tak přivlastníme např.: watashi no kuruma (moje auto)

S touto partikulí už můžeme rozvíjet jednoduché věty, které jsem se naučili před chvílí, takže místo: "Já jsem Luchia" už můžu říct: "Moje jméno je Luchia" což zní mnohem lépe.

když víme, že jméno je namae, tak už lehce dokážeme sestavit větu: Watashi no namae wa Luchia desu.

Doufám, že jsem to vysvětlila dobře, pokud bude mít někdo jakýkoliv dotaz, jen se ptejte a zatím vám sem dám domácí úkol, který můžete napsat do komentů :-)

Dú:

1. Moje jméno je ...(vaše jméno) .

2. Jsem student/ka.

3. Maminka je doktorka. Tatínek je učitel.

4. Můj mladší bratr je Pavel.

5. Na shledanou

Kdo to napíše dobře dostane další jedničku :-)

Song - Hurricane (30 STM)

Sun, 24 Jul 2011 14:34:00 +0200

Luchia: a další krásná písnička :-) :-)

No matter how many times that you told me you wanted to leave
No matter how many breaths that you took you still couldn't breathe
No matter how many nights did you lie wide awake to the sound of the pausing rain
Where did you go? where did you go? where did you go?

[Kanye West] heart beat, a heart beat, I need a heart beat, a heart beat...

[Chorus]
Tell me would you kill to save a life?
Tell me would you kill to prove you're right?
Crash, crash, burn let it all burn
This hurricane's chasing us all underground

No matter how many deaths that I die, I will never forget
No matter how many lives I live, I will never regret
There is a fire inside that has started a riot about to explode into flames
Where is your God?
Where is your God?
Where is your God?

Do you really want?
Do you really want me?
Do you really want me dead or alive to torture for my sins

[Kanye West]
A heart beat, a heart beat, I need a heart beat
You know I gotta leave, I can't stay, I know I gotta go, I can't stay

Do you really want?
Do you really want me?
Do you really want me dead or alive to live a lie

[Chorus]

[Kanye West]
You say you wrong, you wrong, I'm right, I'm right, you're wrong, we fight
Ok, I'm running from the light, running from the day to night
Oh, the quiet silence defines our misery
The riot inside keeps trying to visit me
No matter how we try, it's too much history
Too many bad notes playing in our symphony
So let it breathe, let it fly, let it go
Let it fall, let it crash, burn slow
And then you call upon God
Ohhh, You call upon God

[Chorus]

Oh Oh woah
This Hurricane
Oh Oh woah
This Hurricane
Oh Oh woah
This Hurricane
Oh Oh woah

Do you really want?
Do you really want me?
Do you really want me dead or alive to torture for my sins

Do you really want?
Do you really want me?
Do you really want me dead or alive to live a lie

Zdarec :-)

Sat, 23 Jul 2011 12:07:55 +0200

Luchia: Jen, co jsem se vrátila, bych se vám chtěla omluvit, za svou budoucí nepřítomnost - dneska jedu na víkend do Kamenice na pouťové zábavy a přijedu v pondělí ráno a hnd ono pondělí začíná stanování u rybníka s kamarádkami, takže mě prosím až do pátka omluvte :-) :-) (možná vám ještě něco přednastavím, ale teď nebudu chvíli obíhat SB)

Andělé a Démoni VI.

Thu, 21 Jul 2011 20:43:36 +0200

Luchia: ohayou minna, mám tady další díl své povídky. Pamatuji si, jak jsem jí před rokem na dovolený začala psát, pak byl půl roku pauza a teď jsem měla zase asi 3 měsíce pauzu s ní a dneska jsem dopsala 7. kapitolu do sešitu, takže tahle kapitolka je jakoby ještě stará, ale snad se bude líbit, je to zatím nejdelší, co sem vyplodila

Doporučuji si prvně přečíst znovu 5. aby bylo na co navazovat, protože to byla přeci en pauza delší.

No snad se vám bude líbit - teda pokud to ještě nekdo chce číct :-)

Andělé a Démoni VI.

Název: Samův andílek

Místo konání: Palác andělů (šatna, jídelna, chodba ...)

Věnování: vastně nevím, komu bych tuhle kapitolu mohla věnovat, ale asi to bude Shizuka Takehiko (když mi do komentářu napsala, že se těší na pokračování) takže tady to je :-) :-)

Andělé a Démoni VI.

Samův andílek

"Můžeš se stát mým andílkem."

Vykulil jsem na něj oči. Byl jsem více než překvapený. Nejenže jsem to nečekal, navíc Sam nemá žádné andílky a slyšel jsem, že měl kdysi jenom jednoho a to už je asi dvě stě let. "C-cože?!"

"Promiň, neposlouchej mě. Byl to jenom návrh," rozhodil nervózně rukama a vstal ze země. "Když budeš mít zájem, můžeš kdykoliv přijít," zašeptal a pak odešel ze šatny, aniž by se namáhal, zavřít dveře.

Díval jsem se za ním, dokud nezahnul za roh, načež jsem také vstal a s hlavou plnou šokovaných myšlenek jsem se vydal do svého pokoje.

Chtěl jsem si jít lehnout a na nic nemyslet. V koutku duše jsem doufal, že tohle je jenom nějaký sen. Za chvíli se vzbudím za nějakou popelnicí v Londýně a andělé, tenhle palác i andílci, to všechno zmizí. Nejraději bych zapomenul na Clarka, který se mě snaží za každou cenu dostat. "Mám už jenom DVA DNY!" Tato věta mi zněla v uších každou chvilku a hned nato: "Můžeš se stát mým andílkem." Opravdu to Sam myslel vážně? Nechci, aby se mnou byl jen z lítosti. Nechci, aby se obětoval kvůli někomu, jako jsem já. To už se raději vzdám Clarkovi, počkám, až si dostatečně užije a potom už budu mít pokoj. Jenže nevím, zda bych to zvládl.

Pokoušel jsem si představit, co by se stalo, pokud bych Samovu nabídku přijal. Měl bych si konečně přiznat, že jeho mám vážně rád. Je hrozně milý a starostlivý, přesně někoho takového bych chtěl, ani vzhledem nepůsobí špatně. ŠPATNĚ?! Jeto anděl! Má krásně ostře řezané rysy v obličeji, dlouhé blonďaté vlasy a modré oči jako letní obloha. Je nádherný! Jenže až moc nádherný pro mě. Nezasloužím si někoho tak dokonalého. Rozhodl jsem se prozatím nedělat žádné závěry a nechal jsem případ otevřený. Jestli se Clark o něco pokusí, budu se bránit zuby nehty a mezitím si znovu uvážím Samovu nabídku, o které jsem si stejně myslel své, totiž, že byla řečena pouze z lítosti.

Zbytek dne jsem zůstal v pokoji a přemýšlel o své zapeklité situaci. Druhý den ráno jsem šel na snídani s jasným a jednoduchým plánem: Vyhýbat se Clarkovi. V jídelně bylo poměrně málo lidí, ale u jednoho stolu u okna jsem zahlédl Maxe.

"Dobré ráno, Miki," usmál se, když jsem došel až k němu.

"Ahoj," oplatil jsem mu pozdrav a sedl si naproti němu, "Jak se máš?"

"Jde to, dneska mám celkem klidný den. Co ty?"

"No, zvládám to, zatím," na tváři se mi mihnul neveselý úšklebek.

Max si povzdechl "No tak, Miki, zkus si to tak nebrat. Každý se s tím musí srovnat," okamžitě poznal, proč nejsem ve své kůži.

"Tobě se to řekne. Jsi s Alexem spokojený a ostatní už ti dali pokoj."

Zasmál se. "No, ale své jsem si taky užil. Vlastně mě ze začátku žádný anděl nechtěl. Byl jsem protivný na celý svět." Upřímně jsem si nedokázal představit, že by Max mohl být někdy protivný a hned jsem mu to také řekl. "Ale ano byl. Chtěl jsem odtud odejít, a když mi řekli, že to nejde, začal jsem se chovat dost nesnesitelně."

Mlčky jsem ho poslouchal a občas se zasmál při té absurdní představě. Jak asi vypadal ten hodný a vždy veselý Max před pár roky.

"Když mi Alex nabídl, abych se stal jeho andílkem, myslel jsem si, že to dělá jenom z lítosti, protože mě nikdo jiný nechtěl," zasmál se a ve mně hrklo. Max byl úplně jiný případ než já, ale závěr má skoro stejný. Neustále bojuji s myšlenkou, že i Samova nabídka byla pronesena z lítosti, a právě proto nesnesu představu, že bych ji přijal.

"Maxi, ty jsi tady už tři roky, že? Tak to nejspíš znáš zdejší anděly dobře," podíval jsem se na něj a doufal, že by mi mohl přeci enom trochu pomoct s rozhodnutím.

Nejprve musel dožvýkat sousto z housky, než mi odpověděl "Jo znám je více méně všechny. Na něco jsem se ptal i Alexe, takže na každého bych něco našel," zakřenil se.

Zhluboka jsem se nadechl "A mohl by si mi říct, co víš o Samovi?" vážně jsem doufal, že z toho nebude nic usuzovat.

Překvapeně se po mně podíval a odložil snídani zpět na tác. "Sam? Hm, je trochu zvláštní, to víš, že už skoro dvě stě let neměl žádného andílka?"

"Jo, něco málo jsem zaslechl, ale neznám důvod," pokrčil jsem rameny, ale bylo mi divné, že si tak dlouho upírá tuto možnost a pak s tím přijde zrovna za mnou.

"Neznám moc podrobností. Samův andílek byl prý moc hezký a Sam ho měl zřejmě velmi rád. Stalo se však něco hrozného, palác byl přepaden a ten andílek zemřel rukou jednoho z nepřátel. Byli to démoni," Max maličko posmutněl, nebylo to zrovna veselé téma.

"D-démoni?!" vůbec jsem nevěděl, o čem to Max mluví. Nikdy se nikdo nezmínil o démonech.

"No žijí tady v tomto světě. Nikdy jsem ale žádného neviděl, ale prý jsou to krvelačné stvůry a také úhlavní nepřátelé andělů. Momentálně je mezi nimi velice křehký mír, takže se snad nemáme čeho bát," povzbudivě se usmál.

Jenom jsem přikývnul a pustil se automaticky do jídla. Necítil jsem chuť housky, ani šramot a mumlání v jídelně. Maxovy odpovědi ve mně vyvolaly ještě větší horu otázek.

"Myslím, Miki, že Sam musel toho svého andílka opravdu milovat, když už si jiného nevzal. Asi by ses měl podívat po někom jiném."

"C-cože?" probral jsem se z toho robotického stavu. "Ale já přeci neříkal, že chci Sama," cítil jsem, jak mi trochu zahořely tváře - zrádkyně!

"Aha," potutelně se usmál, z čehož jsem usoudil, že si mých dvou rajčátek všiml. "Dobře, jak myslíš, říkám ti jen, že Sama dostal jen jeden jedinej ze všech, co se o to pokoušeli, tak aby nebyl zklamaný. Promiň, ale už musím jít," znovu se pousmál a rozloučil se.

Jak jinak, než že po konverzaci s Maxem jsem měl v hlavě větší binec než předtím. Potřeboval jsem se nějak odreagovat a nejlepším řešením byla knihovna.

Celý den jsem trávil tím, že jsem se přehraboval v kupě knih, abych nemusel myslet na nic jiného. Už mě z toho neustálého přemýšlení bolela hlava a já se potřeboval uklidnit, na přemýšlení bude času dost večer v posteli. Zajímaly mě snad všechny žánry od detektivek až po odborné biografie, ale ze všeho nejraději jsem měl dobrodružné a fantasy.

Knihovnu jsem opustil asi v šest večer a jen, co jsem zavřel velké dveře, dolehly na mě otázky jako pěst od obra. Co budu dělat? Myslel Sam tu nabídku vážně? Poté, co jsem se dozvěděl od Maxe o jeho vztahu k tajemnému andílkovi, jsem už vůbec nevěděl na čem vlastně jsem.

Na přemýšlení mi však nezbylo moc času, když kdosi chytil mou ruku a stáhl mě za sebou do boční uličky.

"Ššš, hlavně buď potichu,"zašeptal mi neznámý do ucha, ale já ho okamžitě poznal. Byl to Clark!

"Co chceš?" zavrčel jsem na něj a snažil se vykroutit.

"Pořád ta stejná otázka a pořád stejná odpověď. Tebe!" pobaveně se zasmál a vklouznul mi rukou pod vršek roucha.

"Nech mě být!" zkusil jsem to znovu ještě ostřejším tónem hlasu a prudce ho od sebe odstrčil. "Najdi si někoho jiného, kdo ti bude dělat děvku!"

"Ale, ale, můj malý rebelantský andílek zapomněl, co jsem mu slíbil?" opět se sklonil až k mému uchu a lehce skousl ušní lalůček.

Proběhl mnou nepříjemný mrazík a chtěl jsem od něj utéct, co nejdál to šlo. Clark se jen uchechtl a pustil mě. "Zítra budeš můj, ať chceš nebo ne," a s tím odešel pryč.

Zůstal jsem tam šokovaně stát a pak jsem se rozběhl do svého pokoje. Rychle jsem si vlezl až po uši pod peřinu a snažil se ignorovat jak se celý třesu. Bylo to snad jediné místo, kde jsem se cítil alespoň trochu v bezpečí. Věděl jsem naprosto jistě, že si mě Clark zítra najde.

Když jsem se konečně uklidnil, mohl jsem přemýšlet rozumně a bez známek paniky. Clarka se zbavím jenom tak, že přijmu Samovu nabídku. Nebude to ale sobecké? Co když mi to navrhl jenom z lítosti? Mé myšlenky mě zavedly zpět k bezejmennému andílkovi. Co byl zač? Sam ho musel opravdu milovat a ctít jeho památku když od té doby nikoho neměl. Tak proč mi to nabízel? Je možné, že ke mně cítí něco víc než jen lítost? Třeba mu ho připomínám. Ne to není možné! To je blbost! Nesmím být sobecký a nepůjdu za Samem, který miloval někoho jiného. Na toto zásadní rozhodnutí mám jen chvíli. Sam, nebo Clark? Pokud se konečně přestanu ohlížet na ostatní odpověď je jasná.

Vylezl jsem z postele, obul si boty a vydal se ven do tmavé chodby. Všechny myšlenky, otázky a svědomí jsem nechal v tom bílém pokoji …

Pokračování příště :-)

Japonština - Slovní zásoba 1. (Rodina)

Mon, 18 Jul 2011 21:38:43 +0200

Luchia: ohayou minna :-) tak jsem tu opět s alší lekcí japonštiny, teda pokud o to ještě někdo má zájem. Dneska se budeme věnovat pouze slovní zásobě z okruhu rodiny, zaměstnání a školy, jelikož jak jistě víte, slovíčka je potřeba umět více než gramatiku, protože hlavně s nimi se dorozumíváte. Tak tady jsou :-)

RODINA:

Kazoku (kazoku) - rodina

Ryoushin (rjóšin) - rodiče

Otousan/chichi (otósan/čiči) - otec (to druhé se používá pokud já mluvím o svém otci)

Okaasan/haha (okásan/haha) - matka (platí totéž co u otce)

Obaasan (obásan) - babička

Ojiisan (odžísan) - dědeček

Kodomo (kodomo) - dítě

Musuko (musuko) - syn

Musume (musume) - dcera

Kyoudai (kjódai) - sourozenec

Ani (ani) - starší bratr

Otouto (otóto) - mladší bratr

Ane (ane) - starší sestra

Imouto (imóto) - mladší sestra

Obasan (obasan) - teta (neplést s babičkou)

Ojisan (odžisan) - strýc

Itoko (itoko) - bratranec/sestřenice

ŠKOLA:

Hoikuen (hoikuen) - jesle

Jouchien (jóčien) - školka

Shougakkou (šógakkó) - základní škola (první stupeň)

Chuugakkou (čúgakkó) - základní škola (druhý stupeň)

Koutougakkou (kótógakkó) - střední škola

Daigaku (daigaku) - vysoká škola

..... +sei - student daně školy (např. daigakusei, chuugakkusei ....)

ZAMĚSTNÁNÍ:

Shigoto (šigoto) - práce

Oisha (oiša) - doktor

Haisha (haiša) - zubař

Kangofu (kangofu) - sestra

Bengoshi (bengoši) - právník

Shufu (šufu) - žena v domácnosti

Sensei (sensei) - učitel

Kaishain (kaišain) - zaměstnanec firmy

Untenshu (untenšu) - řidič

Wáká - dělník (z angličtiny)

Kisha (kiša) - novinář

Shachou (šačó) - ředitel

Tak doufám, že vám to pro dnešek stačilo a příště si ukážeme jak na stavbu těch nejjednoduších vět se slovesem BÝT a pak mi napíšete o své rodině :-) tak zatím sayonara minnsan :-)