Luchia: ahojky, přidávám sem svůj nejnovjší výtvor stvořený v hluboké depresi v hodině matematiky. Je to jenom kratoučké, ale třeba se to někomu bude líbit.
Mám problém s tím, že tyto mé myšlenkové povídky málokdo pochopí :D , tak prosím jenom upozorňuji, že se nejdená o vztah mezi lidmi ani žádná má zkušenost.
Do komentářů mi můžete napsat své tipy, co by to mohlo být - snad na to někdo přijde :D
Jinak tento kratičký výtvor bych chtěla věnovat své nejdražší Itami-neechan, za to, že je ochotná neustále poslouchat ty moje kecy a výlevy a nenechala mě jít samotnou po tmě domů :D (nedělejtesi z toho prdel, já mám vážný důvody, proč se bát!)
Odešel zdroj života
Kam jsi zmizel? Měl si tu být se mnou! Slíbil si to! Jak vidím, tvé sliby se rozplynuly jako ranní mlha, když se blíží k polednímu. Sliby, které byly pronášeny po večerech na rosou zvlhlé trávě, když z nebe padaly hvězdy a svět se točil kolem nás dvou.
Odešel si, ani ses neohlédl. Neviděl si už, jak mé oči hoří žalem a zoufalstvím, jak mé tělo spaluje neutišitelný žár a srdce se rozpadá na popel. Odešel si! Jak jen můžeš být tak krutý? Letíš pryč ode mě. Bylo to se mnou tak hrozné? Nevidíš, že mě tvůj odchod zničil? Nechce zemřít, ale bez tebe dlouho nevydržím. Můj nedlouhý život se chýlí ke konci.
Možná, až se jednou vrátíš, budeš hledat mé stopy v zasněžené krajině. Ta bude tichá a mrazivá stejně jako ty. Já už tě nikdy nezahřeji. Nebudu zde. Nenajdeš mě! Někde dole pod sněhem, v nažloutlé mrtvé trávě, tam zůstanou mé smutné vzpomínky a mé zlomené srdce rozpadlé na prach, které věřilo a doufalo.
Vím, že jsi nezkrotný. Nedokážeš se zastavit ani na chvíli a nabídnout city někomu jinému než sobě. Nejde to, chápu tě. Nechci, abys byl zlomený ještě ty. V mých žilách proudí smutek spolu se štěstím, že si volný a živý. V mé poslední hodince myslím na tvé oči, na rty a na jemné a hladivé dotyky, které si mi poskytoval na tak kratičkou chvíli, ale toho nelituji. Nic na světě, ani smrt, mě nemůže donutit tě nenávidět. Miluji tě! Je to absurdní láska plná zklamání a bolesti. Nemohu si pomoci. Bez tebe nemohou plameny v mém srdci žhnout. Bez tebe nemohu žít!
V konečně minutě mého bytí cítím klid. Je mi zima! Můj oheň je pryč a zbyla jen studená slupka. Je to konec! Cítím to v každém kousku bytosti. Tak neskutečná zima … chlad … bolest … mír … nenávist … láska …
"Sbohem …"
Tak chci vidět ty tipující komentáře (pokud sem teda ještě někdo chodí) :D ...
tak nějak přemýšlím, jestli je fakt tak těžký přijít na to, co to je ... není to moc dlouhý a dala jsem tam docela dost nápověd 
tak to bylo nádherný..připomíná mi to mou slohovku,když jsem psali úvahu,tehdy jsem si vybrala volné téma...je dobré někdy napsat to,co by si člověk měl uvědomit,nebo to,co si myslí on sám...city jsou velmi důležité
tohle bylo velmi procítěné a moc čuník